Po výborné první povídce z antologie Ztracený Sithský kmen s názvem Na okraji propasti vyšel po dvou měsících další kousek s pojmenováním Nebešťané. Druhý krátký příběh ze série je v mnohém odlišný od toho prvního, určité prvky ale stále sdílí, minimálně spisovatelský styl a způsob provázání příběhu, i když se to čtenářům na první pohled tak nemusí jevit (nebo spíš z prvních stránek).
Na začátku se potkáváme s novou postavou, Keshirkou Adari Vaal, které ovšem místní domorodí obyvatelé neříkají jinak než „kacířka“ díky jejímu specifickému názoru na božství uctívané zdejším společenstvím. Adari se živí jako sběračka kamenů (v naší galaxii tedy geoložka), která svým posledním výzkumem dráždí věřící, díky čemuž bude prý brzy čelit hněvu bohů. Vdova po jezdci na uvakovi a matka dvou dětí je tak odstrkována na okraj společnosti a musí se vyrovnávat s téměř pravidelným útoky místních na svou osobu, nemluvě o „procesech“, při kterých se má zodpovídat vůdci lokální rady starších jezdců, které se říká Neshtovar.
Pod vlivem událostí, které se v osadě odehrají, se Adari setká se známými přeživšími ze ztroskotané lodě Omen, které již známe z předchozí povídky – tedy se skupinou Sithů vedenou Yaru Korsinem. A právě zde se příběhy prvních dvou částí antologie začnou slévat do konzistentního celku. Je zajímavé sledovat, jak se situace nakonec vyvrbí, ale můžu říct, že Korsinovi Sithové se zachovají jako opravdoví potomci temných Jediů.
Na rozdíl od prvního příspěvku z antologie, zde si již John Jackson Miller vyhrál i s postavami, zejména s osobností Adari Vaal. Do poloviny povídky se snaží rozvíjet její psychologickou stránku, dovídáme se pár věcí o její minulosti a rodině, a vidíme, jak momentální problémy a celá situace ovlivňuje její emoce. V části druhé se naopak dere do popředí spíše příběh, což je ale dobře.
Z výše zmíněných poznatků vyplývá, že zpočátku děj povídky graduje jen pozvolna, autor se opravdu spíš zaměřil na seznámení s novou personou, obeznámení čtenáře s tradicemi domorodých obyvatelů planety Kesh a s tím spojeným povídáním o bozích, kterým místní říkají Nebešťané. Samozřejmě se příběh posouvá dál, ale na můj vkus byla první polovina až moc roztahaná, nemastná neslaná a dlouhé průpovídky o kamenech a bozích spíš jenom na okrasu, aby se story prodloužila o pár stránek. Jak se ale objeví Korsin se svou „bandou“, je to jiná pohádka a čtení je rázem zábavnější i šťavnatější. Souhrnně řečeno v úvodu by stačilo trochu ubrat na deskripci ve prospěch děje a byla by z toho hezká devítka, možná i desítka. Závěr totiž opravdu stojí za to a opět se zde prokázaly znalosti spisovatele, co se rozšířeného univerza týče. Nemám v úmyslu psát spoilery, ale snad vás naladí indicie, že finále Nebešťanů hodně připomíná vyústění Stoleté Temnoty a Druhého Velkého Schizmatu z pohledu Temných Jediů.
I po druhé povídce ze série Ztracený Sithský kmen se můj názor na Johna Jackson Millera nemění. Opět nezklamal a připravil fanouškům velice solidní čtení. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že tenhle příspěvek byl slabší než první díl. Rozjížděl se pomaleji, ba bylo i docela zbytečného spekulování víc než je zdrávo. Naopak mne příjemně překvapila, a na další povídku navnadila, druhá polovina, které nemůžu vytýkat vůbec nic. Jak by řekl jeden můj kamarád z východního Slovenska: “Polovička pohrebu slabá, ale potom sa otvorila fľaška…“
„Věřila jsem v něco, v co oni ne.“ – Adari Vaal